Potřeba skrýt se před dotěrnými slunečními paprsky provází lidstvo od nepaměti. Schovat se před sluncem potřebovali již lidé v neolitu, kdy věšeli na vchody jeskyní zvířecí kůže. První zmínky o stínidlech, předchůdcích dnešní stínicí techniky, pocházejí ze 4. tisíciletí př. n. l. z Egypta. Staří Egypťané zastiňovali okna a otvory mezi sloupy tkanými závěsy s lotosovými a zvonkovými ornamentálními vzory. Ve starověkém Řecku se používaly tzv. pelmety neboli látkové ozdoby nad okny, které spojovaly postranní závěsy. Měly jednoduché vzory, často geometrické. Římané přinesli novinky v podobě třepení a střapců na koncích závěsů a oblíbené květinové vzory.
Postupem času získala stínicí technika i nový účel, a to chránit soukromí majitele před nechtěnými pohledy zvenčí. V průběhu 18. století se pak objevily první rolety a žaluzie. Zajímavý je i původ názvů těchto prvků stínicí techniky. Zatímco žaluzie pocházejí z francouzského slova jalousie, což v překladu znamená žárlivost (používali je totiž žárliví orientální panovníci ve svých harémech), rolety či rolády se zkrátka navíjejí neboli rolují na hřídel.
Na přelomu 19. a 20. století se začaly používat rolety s dřevěnými lamelami spojenými řetízkem. Byly určené hlavně jako ochrana proti sluníčku a pořizovali si je ze začátku hlavně majitelé vil. Často byly opatřeny výklopem. Dnešní podobu venkovním hliníkovým roletám dal v 60. letech minulého století Johann Henkenjohann, zakladatel německé společnosti heroal, lídra na trhu s venkovními roletami. Vymyslel jak hliníkové profily, tak i unikátní systém zámků spojujících roletové lamely. Ostatní výrobci hliníkových lamel, jakými jsou např. Aluprof, Alulux nebo Alukon, vpodstatě používají jeho nápad dodnes.